Savoia S.13 jako M-oř

[Lubomir Koutny]

První poválečný ročník Schneiderova poháru v roce 1919 skončil fiaskem v mlze. Jediný letoun, který proletěl celou závodní trať byla italská Savoia S.13 řízená perfektním pilotem G.Janello. Dosažená rychlost byla 201 km/h a ta nebyla v dalších dvou ročnících překonána.
Tento typ jsem stavěl jako oříška s mimořádnou pečlivostí, přesností a snahou o minimální váhu. U jednomotorových létajících člunů jsou výkony velmi limitovány maximálním průměrem vrtule, (ta byla u předchozí S.51 malá). Měl jsem za to, že je li tato čtyřlistá, pak umožní využít větší množství energie ulužené v silnějším svazku. Potah byl z nejtenšího kondenzátorového papíru a povrchová úprava stříkáním barev Humbrol. Výsledek byl perfektní, avšak jakékoliv poškození se jen velmi obtížně opravovalo. Po pečlivém seřízení model stoupal v úzké levé spirále o průměru asi 10m do výšky 8 až 12m (podle teploty v hale a použité šarži gumy). Tento oříšek mimo velmi dobré statické body dostával nadhodnocení za dvouplošník, létající člun, plováky a za tlačnou vrtuli, pravidelně vítězil na jarních soutěžích v Pardubicích, kde v chladu dosahoval výšku asi 9m a časy kolem 55 s, Nejdelší let byl 64 s při mezinárodní soutěží INTERSCALE v Prostějově, tehdy to stačilo jen na druhé místo, když první byl Michal Králík , který létal rovněž s létajícím člunem M.7 velmi dobře postaveným podle mého plánku. Dodnes nevím, zda za jeho rekordní čas kolem 80 s vděčil účinější dvoulisté vrtuli, nebo výborné guměTAN II od Jirky Kaliny.