Protiběžné vrtule a převodovky
Napsal: 17 pro 2020 19:15
Protiběžné vrtule a převodovky
Nejjednodušší případ protiběžných vrtulí je u typů s motory v tandemu typů tažná, tlačná (pulling, pushing), tedy, pokud vrtule jsou na nose a zádi trupu. Typickými případy jsou Do-335 a Fokker XXIII, Moynet Jupiter. Zatím co první dvacetinky Jupitery Petra Koutného a Tomáše Heinla létaly výborně, pak o dvacet let později tento typ postavený Tomem podle nových “přesnějších podkladů “ s křídlem o menší ploše létá jen průměrně a je choulostivější na seřízení. Ještě hůře dopadly Do-335 Jirky Merty, těžké modely s velkým plošným zatížením nebyly schopné letět ani 20sec. Naopak dvacetinka verze Do-335 B4 s velkým křídle Vládi Kunerta tento problém neměla a létá výborně. Zajímavé je, že postupem času všichni přešli ode dvou kratších svazků k jednomu dlouhému společnému, čímž se model odlehčil a hlavně klopivé momenty od obou vrtulí jsou zcela totožné, takže se model snadněji zalétává. Totéž asi by platilo u dvacetinek Fokkera D-XIII, které jsem viděl postavené ve třech exemplářích, ale lety nijak neohromily. Sám jsem chtěl tento typ také stavět, dokonce mám od Gašparína převodovku do rychla na zadní menší vrtuli a hotové přepážky trupu, hlavice I vrtule.
Další modelářsky jednoduché řešení je contraprop za použití volně otočné trubky na ní trubička pro zadní vrtuli, uvnitř svazek pohánějící osu přední vrtule a v zadu pevně uchycený k otočné trubce. Toto jsem úspěšně použil u tří stínových polomaket kolmo startující stíhačky Convair POGO, ta poslední výborně startuje ze země, nastoupá až ke stropu a stabilně pak sestupuje dolů. Asi jsem tím inspiroval Jirku Doležela a Ten POGO si postavil z polystyrenu potáhl a nastříkal, vše vybavil svou vlastní převodovku. Bohužel nádherná dvacetinka je příliš těžká na to aby slušně létala a potřebný větší momenty již převodovka pevnostně nezvládala. Podobně tento systém jsem použil u stínového vrtulníčku Kamov. Samozřejmě, že lety u takového typu pohonu nebudou nikdy příliš dlouhé, obrátky ze svazku se rychle ztrácí z obou stran. Zajímavé bylo použití tohoto systému u minimaket M-oř. Vláďa Kunert postavil perfektního oříška Martin Baker MB-5 a donesl jej do velké Prostějovské haly. Bohužel měl velké problémy se seřízením, oříšek by potřebovak více potlačit osu vrtule, ale to jaksi nešlo, protože v zádi trupu nebylo nahoře volné místo. Takový problém není u plovákového letounu Macchi M.72, kde není třeba osu vrtule potlačovat. Tehdy mladičký školák Pavel Stráník se odvážně pustil do stavby oříška typu, který dodnes drží rychlostní světový rekord vodních letounů s pístovým motorem. Oříšek to byl hezký a hned, že jej vyzkoušíme. První let přinesl velké překvapení, zatím co drak sebou plácl pár kroků před Pavlem, drak motorová jednotka s contrapropem a hlavicí odletěla pořádně daleko. On totiž neměl zadní osu v trupu nijak zajištěnou a hlavice nebyla dost těsná, aby celý sytém pohonu sám nevyletěl. Zda pak pavel vše řešil nevím, myslím , že by tenkrát stačilo zajistit hlavici špendlíkem.
Většina opravdu funkčních contrapropů na minimaketách byla u nás řešena pomocí převodovek. Již před padesáti roky jsem stavěl první maličkou dvacetinku letounu Payen Pa-112 a převodovku pro dva svazky vlastnoručně primitivně vyrobil z hliníkových ozubených pastorků elektroměru. Tyto pastorky však měly ozubení pracující s většími ozubenými kolečky, takže v kombinaci dvou pastorků odmítaly pracovat a bylo nutné provést korekci jejich ozubení, teoreticky by to vypadalo na optimální cykloidní, prakticky však došlo na opravdu inženýrské řešení – vzal jsem trojhranný jehlový pilník a zub po zubu těch pastorků jsem od oka tyto zeštíhlil, vzdálenost os oproti modulu o trošku zvětšil a ono to fungovalo. Klec převodovky tehdy byla z překližky 0,8 mm. Pastorky na osku I al trubičku byly lepeny pětiminutovým epoxidem. Maličký Payen sice za letu vydával různé pazvuky, ale moc hezky létal a vyhrál několik soutěží, takže si zasloužil novou převodovku s pořádnými ozubenými kolečky a klecí z duralového plechu 0,55 mm Hlavici s touto převodovku a polámanými listy mám ještě dnes. Nevýhodou tohoto typu je, že oba svazky musí být natáčeny ve stejném smyslu a to nelze našimi běžnými natáčedly současně. Lepší podklady a snaha odstranit tu nevýhodu mne pak inspirovaly ke stavbě nové dvacetníky Pa-112 se skořepinovým trupem a zatahovacím podvozkem. Dostal jsem od Gašparína perfektní převodovku se třemi ozubenými mosaznými koly modul 6 koly (z mé sbírky zbroušené asi na 1,5 mm a vyvložkované na potřebný průměr os), což umožňovalo současné natáčení obou svazků našim natáčedlem ze šlehače. Jenže já vůl použil k potahu silný vláknitý papír – danajský dar od Vládi Kunerta, ten se musel hodně lakovat a až pak teprve stříkat humbrolkami. Výsledkem byl malý moc hezký, ale po čertech těžký model, který mizerně létal sotva třetinové časy jako jeho primitivní předchůdce. Takže jsem je daroval Japonci Ichiro Yamadovi (tu převodovku jse si však z modelu vyndal a tak dobře uschoval, že ji dnes po mnoha letech již po několikáté marně hledám. Asi by bylo dobré uvésti fakt, že tato po všech stránkách perfektní převodovka s volnoběhem měla své mouchy, po čase ztuhla a zadrhávala. František Bárta si s ní pohrál a řekl, že je to perfektní výrobek do čistého prostředí, ale v modelu se do ní občas dostává nějaká jemná nečistota a s tím je nutno počítat. Takže rozteč os, kterou Gašparín měl jen o 0,05 mm větší, než je modul on zvětšil na 0,1 mm a pak bylo vše v pořádku. Pak jsem stavěl japonský hydroplán REX s contapropem, vlastní převodovkou se dvěma ozubenými koly jako oříška a Pert Dolejšek tentýž typ s normální vrtulí. Oba modely vyšly při malé ploše dost těžká a dosahovaly stejných výkonů kolem 35 sec.
Dnes výrobu contrapropů dobře zvládá Jirka Doležel. Jedná se o pohon jedním svazkem, což je při natáčení v soutěžích velmi usnadňující přípravu ke startu.Bohužel jeho systém má dost velkou stavební délku, čímž zkracuje délku závěsu svazku, U jeho převodovek je charakteristický dost velký rámus, což signalizuje ztráty energie. Bohuže tyto převodovky si zatím montoval do příliš těžkých dvacetinek a tak jejich letové výkony nejsou nijak zázračné. Jirka mne obdaroval dvěma jeho převodovkami, bohužel zjišťuji, že jejich funkce není bezchybná, obě trochu zadrhávají a jejich váha je o hodně vyšší než u mnohem kratších převodovek pro dva svazky.
Nejjednodušší případ protiběžných vrtulí je u typů s motory v tandemu typů tažná, tlačná (pulling, pushing), tedy, pokud vrtule jsou na nose a zádi trupu. Typickými případy jsou Do-335 a Fokker XXIII, Moynet Jupiter. Zatím co první dvacetinky Jupitery Petra Koutného a Tomáše Heinla létaly výborně, pak o dvacet let později tento typ postavený Tomem podle nových “přesnějších podkladů “ s křídlem o menší ploše létá jen průměrně a je choulostivější na seřízení. Ještě hůře dopadly Do-335 Jirky Merty, těžké modely s velkým plošným zatížením nebyly schopné letět ani 20sec. Naopak dvacetinka verze Do-335 B4 s velkým křídle Vládi Kunerta tento problém neměla a létá výborně. Zajímavé je, že postupem času všichni přešli ode dvou kratších svazků k jednomu dlouhému společnému, čímž se model odlehčil a hlavně klopivé momenty od obou vrtulí jsou zcela totožné, takže se model snadněji zalétává. Totéž asi by platilo u dvacetinek Fokkera D-XIII, které jsem viděl postavené ve třech exemplářích, ale lety nijak neohromily. Sám jsem chtěl tento typ také stavět, dokonce mám od Gašparína převodovku do rychla na zadní menší vrtuli a hotové přepážky trupu, hlavice I vrtule.
Další modelářsky jednoduché řešení je contraprop za použití volně otočné trubky na ní trubička pro zadní vrtuli, uvnitř svazek pohánějící osu přední vrtule a v zadu pevně uchycený k otočné trubce. Toto jsem úspěšně použil u tří stínových polomaket kolmo startující stíhačky Convair POGO, ta poslední výborně startuje ze země, nastoupá až ke stropu a stabilně pak sestupuje dolů. Asi jsem tím inspiroval Jirku Doležela a Ten POGO si postavil z polystyrenu potáhl a nastříkal, vše vybavil svou vlastní převodovku. Bohužel nádherná dvacetinka je příliš těžká na to aby slušně létala a potřebný větší momenty již převodovka pevnostně nezvládala. Podobně tento systém jsem použil u stínového vrtulníčku Kamov. Samozřejmě, že lety u takového typu pohonu nebudou nikdy příliš dlouhé, obrátky ze svazku se rychle ztrácí z obou stran. Zajímavé bylo použití tohoto systému u minimaket M-oř. Vláďa Kunert postavil perfektního oříška Martin Baker MB-5 a donesl jej do velké Prostějovské haly. Bohužel měl velké problémy se seřízením, oříšek by potřebovak více potlačit osu vrtule, ale to jaksi nešlo, protože v zádi trupu nebylo nahoře volné místo. Takový problém není u plovákového letounu Macchi M.72, kde není třeba osu vrtule potlačovat. Tehdy mladičký školák Pavel Stráník se odvážně pustil do stavby oříška typu, který dodnes drží rychlostní světový rekord vodních letounů s pístovým motorem. Oříšek to byl hezký a hned, že jej vyzkoušíme. První let přinesl velké překvapení, zatím co drak sebou plácl pár kroků před Pavlem, drak motorová jednotka s contrapropem a hlavicí odletěla pořádně daleko. On totiž neměl zadní osu v trupu nijak zajištěnou a hlavice nebyla dost těsná, aby celý sytém pohonu sám nevyletěl. Zda pak pavel vše řešil nevím, myslím , že by tenkrát stačilo zajistit hlavici špendlíkem.
Většina opravdu funkčních contrapropů na minimaketách byla u nás řešena pomocí převodovek. Již před padesáti roky jsem stavěl první maličkou dvacetinku letounu Payen Pa-112 a převodovku pro dva svazky vlastnoručně primitivně vyrobil z hliníkových ozubených pastorků elektroměru. Tyto pastorky však měly ozubení pracující s většími ozubenými kolečky, takže v kombinaci dvou pastorků odmítaly pracovat a bylo nutné provést korekci jejich ozubení, teoreticky by to vypadalo na optimální cykloidní, prakticky však došlo na opravdu inženýrské řešení – vzal jsem trojhranný jehlový pilník a zub po zubu těch pastorků jsem od oka tyto zeštíhlil, vzdálenost os oproti modulu o trošku zvětšil a ono to fungovalo. Klec převodovky tehdy byla z překližky 0,8 mm. Pastorky na osku I al trubičku byly lepeny pětiminutovým epoxidem. Maličký Payen sice za letu vydával různé pazvuky, ale moc hezky létal a vyhrál několik soutěží, takže si zasloužil novou převodovku s pořádnými ozubenými kolečky a klecí z duralového plechu 0,55 mm Hlavici s touto převodovku a polámanými listy mám ještě dnes. Nevýhodou tohoto typu je, že oba svazky musí být natáčeny ve stejném smyslu a to nelze našimi běžnými natáčedly současně. Lepší podklady a snaha odstranit tu nevýhodu mne pak inspirovaly ke stavbě nové dvacetníky Pa-112 se skořepinovým trupem a zatahovacím podvozkem. Dostal jsem od Gašparína perfektní převodovku se třemi ozubenými mosaznými koly modul 6 koly (z mé sbírky zbroušené asi na 1,5 mm a vyvložkované na potřebný průměr os), což umožňovalo současné natáčení obou svazků našim natáčedlem ze šlehače. Jenže já vůl použil k potahu silný vláknitý papír – danajský dar od Vládi Kunerta, ten se musel hodně lakovat a až pak teprve stříkat humbrolkami. Výsledkem byl malý moc hezký, ale po čertech těžký model, který mizerně létal sotva třetinové časy jako jeho primitivní předchůdce. Takže jsem je daroval Japonci Ichiro Yamadovi (tu převodovku jse si však z modelu vyndal a tak dobře uschoval, že ji dnes po mnoha letech již po několikáté marně hledám. Asi by bylo dobré uvésti fakt, že tato po všech stránkách perfektní převodovka s volnoběhem měla své mouchy, po čase ztuhla a zadrhávala. František Bárta si s ní pohrál a řekl, že je to perfektní výrobek do čistého prostředí, ale v modelu se do ní občas dostává nějaká jemná nečistota a s tím je nutno počítat. Takže rozteč os, kterou Gašparín měl jen o 0,05 mm větší, než je modul on zvětšil na 0,1 mm a pak bylo vše v pořádku. Pak jsem stavěl japonský hydroplán REX s contapropem, vlastní převodovkou se dvěma ozubenými koly jako oříška a Pert Dolejšek tentýž typ s normální vrtulí. Oba modely vyšly při malé ploše dost těžká a dosahovaly stejných výkonů kolem 35 sec.
Dnes výrobu contrapropů dobře zvládá Jirka Doležel. Jedná se o pohon jedním svazkem, což je při natáčení v soutěžích velmi usnadňující přípravu ke startu.Bohužel jeho systém má dost velkou stavební délku, čímž zkracuje délku závěsu svazku, U jeho převodovek je charakteristický dost velký rámus, což signalizuje ztráty energie. Bohuže tyto převodovky si zatím montoval do příliš těžkých dvacetinek a tak jejich letové výkony nejsou nijak zázračné. Jirka mne obdaroval dvěma jeho převodovkami, bohužel zjišťuji, že jejich funkce není bezchybná, obě trochu zadrhávají a jejich váha je o hodně vyšší než u mnohem kratších převodovek pro dva svazky.